Výlet do Dolomit

Mládežnický krejzy hory:
Když nic nejde podle plánu

To se tak jednou naše mládež rozhodla jet na hory.

Domluva je dost punková, probíhá převážně přes whatsapp. Nakonec se shodujeme a vymýšlíme trasu – los padne na známou nádhernou Alta Via I. Jede nás celkem 8 – přesnej počet co se vejde do kazatelova obřího auta. Pár z nás jsou srdcem i duší horalové, ale jsou mezi námi i tací, co v životě nešli po horách s krosnou na zádech. Nám zkušenějším je jasný, že to bude zajímavý. Jsme tu 2 holky - já a Sofi - a zbytek samý kluci. Ehm. Už podle toho se dá předpokládat, jak ta naše dovolená asi vypadala. Nakonec bylo NA PUNK snad úplně všechno.

Výhled z vrcholu Picco di Vallandro

Začátky trablí

V den odjezdu je auto nacpaný k prasknutí lidma i báglama. Startujeme. Za volantem velký světle zelený dodávky, která má už leccos za sebou, sedí náš kazatel - Petr - a řítí se po dálnici. V autě zní hukot chlapskejch vtípků, smíchu a český hudby. Atmosféra vibruje nadšením a dobrodružstvím. Před Mnichovem začíná být dálnice ucpaná. Vypadá to bledě. Naštěstí po pár kilometrech nekonečnýho čekání policajti všechny řidiče směřujou k výjezdu – stala se tam nějaká fakt blbá nehoda. Sjíždíme z dálnice a štrádujeme si to dál. Večer ještě zastavujeme v Regensburgu a děláme krátkou obchůzku. Kluci nutně potřebujou pivo. Musejí ho mít, německý pivo je něco, co se nevynechává. Sedáme si do narvaný venkovní restaurace a objednáváme. Zdráhám se, protože alkohol na mě mega působí – stačí mi sklenička a jsem v kómatu. Doslova. Ale jsem na to pivo hrozně zvědavá a vím, že tihle lidi jsou safe space, a tak povoluju. Chyba. Už po půl sklenici se se mnou točí svět. Nejradši bych si nafackovala. Jsem ráda že zvládnu jakž takž dojít k autu.

Jedeme dál a uprostřed noci zastavujeme v lese. Rozkládáme karimatky, spacáky, chrápeme jak zabitý. Aspoň teda já po tom pivu.

Už po půl sklenici se se mnou točí svět. Nejradši bych si nafackovala. Jsem ráda že zvládnu dojít k autu. 

Probouzíme se do nádhernýho rána. Sluníčko svítí, ptáci zpívají, všude kolem je les bující životem. Balíme a vyrážíme. Trek máme začít ve městě Villabasa, odkud nám jede autobus k jezeru Lago di Braies. Odtamtud pěšky. První problém nastává už při hledání parkováni. Všechny parkoviště jsou omezený na jednodenní parkování. Po urputným hledání parkujeme na kraji městečka u bytovky a modlíme se, abysme tam auto našli i za ten týden. Auto náš kazatel zásadně nezamyká, jelikož je to rachotina a nikdo by to stejně nekradl. Klíče schováváme za dřevěnýho Ježíše u cesty, což je samozřejmě džouk kterým se celá výprava baví ještě půl dne.

Nasazujeme bágly a vyrážíme na autobus. Tam zjišťujeme, že lístky se musí koupit online, což samozřejmě nikdo z našich punkových mužských vedoucích výpravy neudělal. Když naskenuje QR kód k nákupu lístků, zjišťujeme, že první volnej autobus jede až po poledni. Rozhodujeme se teda dojet k jezeru autem. Vracíme s báglama k autu, znovu je házíme do kufru, bereme klíče zpoza Ježíše a startujeme. Několik kilometrů před jezerem nás čekají závory, přes který nás nepustí bez platnýho lístku. Vracíme se teda kus zpátky k pokladnám pro lístek. Tam zjišťujeme, že to stojí majlant, a že se nám mnohem víc vyplatí jet tím busem. Takže se znovu vracíme do Villabasy a parkujeme na našem starým známým místě. Nakonec nám klíče bude fakt hlídat Ježíš. Asi 2 hodiny chillujeme pod stromem a čekáme na bus. Opět nahazujeme bágly a tentokrát úspěšně nastupujeme s platnýma lístkama do narvanýho autobusu. Řidič je pěkně nervní – 3x za tu krátkou cestu zastavuje, aby někoho seřval. Na jednu stranu se mu ale nedivím, jestli se musí každej den vypořádávat s drzejma turistama co mu bez lístků lezou dovnitř.

Nakonec nám klíče bude fakt hlídat Ježíš.

Konečně dorážíme k jezeru. Je už odpoledne a nás dneska čeká největší výšlap. Jsem zvědavá, jak to zvládnem. U jezera jsou mraky turistů, kteří si sem vyjeli v pohodlíčku svých aut pro instagramový fotky. Tohle z duše nenávidím. Davy lidí v přírodě. Uvnitř mě se automaticky spouští nouzovej alarm – "Uteč!" Snažím se dýchat a držet tempo. Obcházíme jezero na druhou stranu kde doufáme, že bude lidí míň. Je fakt vedro a rádi bysme se vykoupali. Naše naděje se plní a opravdu nacházíme místečko, kde skoro nikdo není. Konečně mám prostor se nadechnout a pořádně si tu vodní hladinu prohlídnout. Zastavuju se v úžasu. Lago di Braies má naprosto dokonalou smaragdově-tyrkysovou vodu – je to přesně ta barva, kterou si představíte u pohádkových ledovcových jezer. Tomu nedokáže nikdo z nás odolat. Svlíkáme se do plavek a skáčeme do ledový vody. Vydržíme tam sotva pár minut, ale za to osvěžení to stojí.

Lago di Braies má naprosto dokonalou smaragdově-tyrkysovou vodu – je to přesně ta barva kterou si představíte u pohádkových ledovcových jezer.

Po koupání vyrážíme vzhůru. Čeká nás celoodpolední výstup na vrcholky hor, kde hodláme na divoko přespat. Mimochodem, nemáme s sebou nic než dvě plachty. To se mi zezačátku moc nezdálo, ve vysokejch horách jsem totiž ani já pod plachtou nikdy nespala. Kluci jsou ale zvyklí z puťáků a tvářili se naprosto přesvědčeně, a tak jsem jim to nevyvracela.

Stoupáme. Cesta je strmá a kamenitá, táhne se do nekonečna a nám dochází dech. Pár lidí zůstává hodně pozadu, což mě dost znepokojuje a začínám pochybovat, jestli půjdeme alespoň část naší naplánovaný trasy. Pro začátek jsme si nevybrali zrovna nejlehčí trek. To je tak, když to necháte na kazatelovi horalovi a sportovcovi. Ne že bych si stěžovala. Ale ne všichni jsou na tohle trekaření po horách zvyklí. Když po pěti hodinách dorážíme teprve k první chatě, vzdávám se veškerejch svejch nadějí. Je mi jasný, že Alta Via padá. Budeme muset změnit plány. U chaty nacházíme přístřešek s matracema, kterej zdarma slouží jako nouzový nocoviště. Když ale vejdeme do přístřešku, zjišťujeme, že tu je už částečně obsazeno. Uvnitř jsou roztažený mladý Italové co pracujou v tý horský chatě hned vedle. Očividně chtěli mít soukromí. Petr a kluci se pouští do vyjednávání a já se na chvíli vzdaluju od dění. Když nutně nemusím být součástí konfliktů, strategicky se stahuju do ústraní. Ale má to ještě jeden důvod. Jak se večer přibližuje a slunce zapadá, obloha se zatahuje dramatickejma mrakama a odhaluje dechberoucí scenérie plný měkkýho světla. A tak prchám i s foťákem a na pár dlouhejch desítek minut svět patří jenom mě. 

Z jejich kyselejch výrazů vyčteme, co si o nás asi myslí. Banda hlučnejch Čechů co je vystrnadila z chaty a zkazila jim noc. 

Když se vracím ze svýho lovu krásy, vidím, že vyjednávání dopadlo úspěšně. Jakožto trekařům nám zaměstnanci chaty musí přístřešek uvolnit a z jejich kyselejch výrazů vyčteme, co si o nás asi myslí. Banda hlučnejch Čechů co je vystrnadila z chaty a zkazila jim noc. Nakonec je přístřešek celej náš a je to luxusní bydlení, ve který jsme vůbec nedoufali. Petr je gentelman a potřebuje se vyřádit, a tak nám se Sofi za pomoci jedný plachty vyrábí soukromou ložnici. Je to super. Venku před přístřeškem je stolek s lavicema, kterej je naší dnešní jídelnou. Po dlouhý chvíli vybalování se tam všichni hladově scházíme. Petr vítězoslavně hází na stůl naši dnešní večeři – pět kilo guláše, který s sebou celej den hrdinně táhne. Je trochu blázen. Guláš ale bodl jako nikdy a my se ukládáme ke sladkýmu spánku.

Jak se večer přibližuje a slunce zapadá, obloha se zatahuje dramatickejma mrakama a odhaluje dechberoucí scenérie plný měkkýho světla.

Zkouška ohněm

Ráno nás vítá deštivý sychravo. Alta Via samozřejmě padla, ve složení naší skupiny na ni nemáme čas ani síly. Vylejzáme z vyhřátých spacáků a ohříváme naši snídani – ovesný vločky, který jsme nechali přes noc namáčet. Dotahujeme je k dokonalosti čokoládou a sušeným banánem. Když si nacpeme břicha tou dobrotou, nastává čas vyrazit. Pomalu a neochotně balíme a vyrážíme opačným směrem od magických dolomitských vrcholků, který se nám v dálce vysmívají, zahalený závojem deště. I když jsem téměř jistě věděla už předem že to takhle dopadne, srdce mi stejně klesne v hrudi. Ještě jednou házím zklamanej pohled do dáli, sbírám ze země veškerou svoji vůli a vydávám se za ostatníma na nepříjemnou cestu mokrem.

Procházíme několika deštivýma údolíma a naše pláštěnky šustí zvukem dopadajících kapek. Míjíme malou chatičku se stádem ovcí a jedním pastýřským hafanem, kterej se k nám celej zmáčenej hrne pro pomazlení. Zastavujeme až na oběd. Vybíráme si místo na travnatý mýtině s křižovatkou cest, rozkládající se mezi štítama hor. Kluci vytahujou mapy a mobily, aby rozhodli, co dál. Máme před sebou dvě varianty. Buď kus sejdeme a pak se vydáme za krásnýma výhledama nahoru do sedla, kde přespíme, anebo slezeme úplně do údolí a další den se vydáme na jinej vrchol. Kluci se o mapu nedělí a plánujou to za pochodu a sami, tak vlastně ani o jedný z těch cest nic moc nevím. Já bych nejradši pokračovala nahoru. Tam se ale k mýmu zklamání nikomu nechce. Na spaní máme jenom tu plachtu a dneska v noci mají bejt ty největší bouřky a deště. Tomu nahrává do karet, že skoro půlka skupiny jsou lidi, co nikdy na divoko nespali, natož v horách. Chci se ozvat, že já bych šla radši do toho sedla a riskla to, ale zdá se, že ostatní se už pevně rozhodli. Jejich zoufalá touha utýct před studenou, mokrou a asi ne úplně bezpečnou nocí na vrcholcích hor je téměř hmatatelně cítit ve vzduchu. Bije se to ve mně. V hlavě si říkám, proč jsme teda jezdili na hory (a ne na ledajaký!) když všichni chtějí pryč. Chce se mi z toho brečet, srdce mě vášnivě táhne k vrcholkům. Chvíli tam stojím a snažím se uklidnit narůstající frustraci, zmatek, vztek a slzy ve mně. Pak se ale rozhlídnu po strhaných obličejích ostatních, v nichž se rozlívá nekonečná úleva z toho, že nebudou muset přespat v bouřce ve dvou tisících. Vzápětí si uvědomuju, že to bude muset být buď můj breakdown, nebo jejich. Připomínám si, že tady nejsem sama a že jsem od začátku věděla, že se cesta bude muset přizpůsobit úplně všem – i kdyby to bylo kvůli jednomu člověku. Tohle není můj sáhni-si-na-dno trek, ale společná mládežnická dovolená. S tím jsem sem jela. Je to pokus. Společnej čas. Team play.

Chce se mi z toho brečet, srdce mě vášnivě táhne k vrcholkům. Chvíli tam stojím a snažím se uklidnit narůstající frustraci, zmatek, vztek a slzy ve mně.

Ach jo, tohle mi nejde. Nejsem týmovej hráč, aspoň ne srdcem. Jsem solo player. Zhluboka se nadechuju. Už podruhý za jedinej den otáčím zklamaně hlavu k vrcholkům těch krásnejch, rozkelanejch hor. Poraženecky nahazuju batoh; zdá se těžší než kdy dřív. Nakonec si ale uvědomuju, že by to fakt nemuselo nahoře dobře dopadnout – přece jenom ani já jsem v horách pod plachtou nikdy nespala. Natož v dětšti, větru a amatérskýho uchycení plachty pomocí trekařskejch holí. A tak překonávám svoje srdce rozumem, vzdávám se svý sobeckosti a pomalu sestupuju s ostatníma dolů. Po nějaký chvíli se to ve mně uklidňuje, přijímám novou situaci a užívám si přírodu kolem.

Petr to nese ještě hůř. Už nějakou chvíli z něj cítím frustraci a vztek. Jako vášnivej sportovec a horal prožívá podle mě ještě horší vnitřní boj než já; akorát to neumí tak dobře skrývat. Což je mega dobře - já jsem si jako obranu vyvinula umění schovat svoje srdce za opony neprostupnejch masek a teď se to musím s pomocí terapie učit odbourávat. Po pár ostrejch slovech a výměně názorů s klukama zmlkne a beze slova následuje skupinu. Úplně mu rozumím. Dám se s ním do hovoru a vnímám jeho překvapení z toho, že jsem měla stejnou touhu jít nahoru, ale nevyjádřila jsem jí nahlas. Hlavou mi prolítne, že možná jsem se nakonec vyjádřit měla, ale nikdo se mě na můj názor nezeptal a já jsem viděla, že vůči deštivý noci na vrcholu mají všichni kromě nás dvou zoufalej, skálopevnej odpor. A rozdělit se nepřipadalo v úvahu, a tak jsem ve sdílení svejch preferencí neviděla žádnej smysl, když prakticky celá skupina byla proti. Zbytek dne to overthinkuju a připadám si nemožně slabá, že se nedokážu postavit za to, co chci já.

Scházíme do údolí. Každej pohyb směrem dolů mě vnitřně bolí; jako bych měla na nohách olovo. S každým krokem ztrácím kus svýho srdce, který zůstává v horských masivech za mnou. A vím, že Petr se cítí stejně. Horský planiny kolem nás vystřídaly hustý borovicový lesy. Když jeden z kluků vtipně prohlásí, že tohle konkrétně je borovice nížinná, která v horách neroste, náš kazatel mu oplatí jeho vtípek prohlášením, že mu možná nečekaně uletí ruka a obtiskne se na jeho obličeji. Jeho hlas je ale nasáklej sarkasmem a dávkou humoru, a tak vím, že se situace uklidňuje. I ve mně se postupně všechno zrelaxovalo. Přispělo k tomu taky pár nádhernejch potoků s vodopádama, který jsme po cestě potkali.

S každým krokem ztrácím kus svýho srdce, který zůstává v horských masivech za mnou.

Když dojdeme až dolů k silnici, všímáme si starejch rozpadlejch baráků vedle ní. Kluci odběhnou, očividně je zase napadla nějaká úžasná ptákovina. Sundávám batoh a čekám. Nejdřív si myslím, že jim chybí zábava, a tak ty hororový domky chtěj skrz naskrz prozkoumat. Ze zvědavosti taky nakouknu dovnitř. Dveře v pantech chybí, vchod tvoří jenom dva starý trámy. Uvnitř je to fakt nechutný: dům má několik místností, všechny jsou zaházený odpadkama a kdejakým haraburdím na kterým je tlustá vrstva prachu, a jedna místnost je plná lidskejch výkalů. Otřesu se. Z tý budovy mi naskakuje husí kůže. Znechuceně se odvracím a nechávám pány, ať si tu úžasnost užijou.

Uvnitř je to fakt nechutný: dům má několik místností, všechny jsou zaházený odpadkama a kdejakým haraburdím na kterým je tlustá vrstva prachu, a jedna místnost je plná lidskejch výkalů.

Když po čtvrthodině přicházejí s oznámením, že tady dneska spíme, zatočí se pode mnou svět. Mám pocit, že omdlím. Tohle je na mě moc. Už to bylo moc ústupků na jeden den. Mimo ty nechutnosti uvnitř mi ten barák totiž taky vrací vzpomínky na simulace ozbrojenejch přepadení a únosů z humanitárního výcviku, kterým jsem prošla na univerzitě - ty probíhaly v nápadně podobných rozpadlých komplexech na Opavsku. Ne že by mě to poznamenalo - ale příjemný zážitky to nebyly. Úzkost a panika ve mně narůstá raketovou rychlostí. Horko těžko se ovládám, ale už je mi to jedno. Slzy se mi hrnou do očí. Tentokrát se ozvu zřetelně a skálopevně prohlašuju, že tam já rozhodně spát nebudu. Nedokážu překonat hnusnej, klaustrofobní pocit, kterej z toho místa mám. To bych radši spala desetkrát v dešti než tady. Na co jsme teda brali ty plachty??

Jenže všichni by naopak desetkrát radši spali uvnitř než v dešti a tak jsem sama proti celý skupině. Je mi to fakt nepříjemný; jsem totiž od přírody people-pleaser. Vím ale, že tohle je daleko za mýma hranicema a že to fakt nedokážu. Kousek vedle toho baráku stojí další budovy, který ale po krátkým prozkoumání uvnitř nevypadají o nic líp. Je tu ještě jedna možnost – moje poslední naděje – stará prostorná garáž. Tam už ale bohužel kempuje nějakej pár s dodávkou. Pomalu se vzdávám nadějí a modlím se, ať se dokážu překonat a do tý budovy vlízt. Je mi jasný, že celou noc nezamhouřím oka.

Pomalu se vzdávám nadějí a modlím se, ať se dokážu překonat a do tý budovy vlízt. Je mi jasný, že celou noc nezamhouřím oka. 

Pak se stane něco hustýho. Ten pár v garáži se z ničeho nic začne balit – hází do auta milion beden co má roztahaný po celý místnosti, nasedá a odjíždí. Úlevou se mi podlomí kolena. Tohle jsou chvíle, kdy si říkám, že Bůh zná moje limity a někdy modlitby vyslyší až neuvěřitelně rychle. Prostorná garáž s oknama, sice zaprášená ale jinak čistá, je pro mě nesrovnatelně lepší možnost. Je rozhodnuto. Vybalujeme plachty, karimatky a spacáky, zapalujeme vařič a hypnotizujeme bublající hrnec. Nemůžeme se dočkat teplýho jídla po náročným dni. Jakmile jsou těstoviny z pytlíku hotový, všichni se na ně hladově vrháme. Je to v podstatě sušená mouka plná glutamanů a dalších chemikálií, ale já mám pocit, že jsem v životě lepší jídlo nejedla. Tohle na těch trekách tak miluju. Je to neuvěřitelný, co ten diskomfort dovede provýst hlavě.

Je to v podstatě sušená mouka plná glutamanů a dalších chemikálií, ale já mám pocit, že jsem v životě lepší jídlo nejedla.

Když se začne stmívat, vydáme se se Sofi hledat potok. Chceme se po celým dni trochu opláchnout a mít chvíli pro sebe. Dáme se do hovoru, v dálce hučí potok, cvrčci začínají svoji noční píseň, je to krásnej čas. Bavíme se o chaosu dnešního dne a všech těch změnách plánů. Říkám jí, jak jsem ráda že nakonec spíme v tý garáži, a že to pro mě bylo naprosto nepředstavitený spát v tom hnusným baráku vedle. Sofi chápavě přikyvuje. Sděluje mi, že ona se cítila stejně když jsme se rozhodovali, jestli přespíme v dešti nahoře ve dvou tisících. To bylo naprosto nepředstavitelný zase pro ni. A mě najednou dochází správnost mojí intuice a rozhodnutí neprosazovat za každou cenu svoje přání jít na vrchol. Ta parta by to psychicky nedala a možná by to fakt dopadlo špatně. Všechno do sebe zaklapne. 

Polívá mě pokoj a vděčnost za to, jak celej den nakonec dopadl. No. Potok nakonec nenajdeme, šly jsme totiž celou dobu opačným směrem. Místo toho se vracíme k našemu byvaku, čistíme si zuby vedle garáže a zalejzáme do teploučkejch spacáků. Ráno nás čeká pořádnej výšlap.

Picco di Vallandro

Po snídani vyrážíme na cestu. Chvíli pochodujeme podél silnice a pak se cesta stočí do kamenitýho říčního údolí. To se před náma otvírá a odhaluje nám svoji krásu. Průzračně čistou vodu lemují kamenitý břehy a vysoký, statný jehličnany. Připadám si jak někde v Kanadě. Zastavujeme abysme nabrali vodu na cestu. 

Za několik set metrů cesta odbočuje příkře do svahu. Tím svahem se trmácíme ještě asi dvě hodiny než dojdeme do vysoko položenýho horskýho údolí s malebnýma zelenýma loukama. Jedna z nich se našim chlapcům obzvlášť zalíbí. Rozeběhnou se jí prozkoumat a vzápětí už odněkud z batohu loví frisbee. Je to mega vtipná, random dovolená. Hlavou mi projede, že jsou jak malí kluci, a hned vzápětí mě polije radost z uvědomnění, že se mi to tak líbí. Jsem fascinovaná z toho, jak hraví a spontánní jsou, jak si s ničím nedělají hlavu a prostě dělaj kraviny. Jé, horská louka – tak si tu uprostřed túry zahrajeme frisbee! Mě tyhle společenský sporty moc nebaví - asi proto, že to znamená socializaci - ani mi nejdou protože si nevěřím, a tak se ujímám role sportovního fotografa. Stejně jim ten talíř lítá kdovíkam, fouká tu tak že to skoro nikdo nikdy nechytí.

Když se kluci dostatečně vyblbnou, pokračujeme zatáčkou dál do údolí. To se před náma rozšiřuje tak dlouho, až odhalí nádherný rozeklaný vrcholky všude kolem nás. Celý to má jedinou vadu na kráse – obrovskej hotel na koci louky s asfaltovou příjezdovou cestou. Kempíme na louce a vytahujeme naše obědy. Spokojeně se zakousnu do trvanlivýho chleba s tuňákem a nechávám oči plout po tý kráse kolem. Teď je načase rozhodnout se, kde přespíme. Plachta se samozřejmě opět nikomu natahovat nechce. Po krátký obhlídce okolí narážíme na starší dřevěnou chatu s velikou oplocenou terasou. Je zamčená a pravděpodobně patří nějakejm soukromníkům. Vypadá to, že tam už chvíli nikdo nebyl, a tak po chvilce domlouvání všichni souhlasí, že tady dneska přespíme. Nenápadně na terase rozkládáme batohy a obsazujeme náš bivak.

Máme před sebou ještě celý odpoledne a podle plánu vyrážíme bez batohů na jeden z těch úchvatnejch vrcholů, co se nad náma vychloubačně tyčí – Picco di Vallandro. Zdá se to blízko, ale na vrchol se sápeme dalších pár hodin – je to skoro 900 vejškovejch metrů.

Po cestě nahoru potkáváme spoustu kraviček a taky pár koní, ale nejsou vůbec přátelský – očividně jim mraky drzejch turistů lezou do jejich teritoria. Konečně dojdeme ke hraně hory, kde se nám otevře děsivě strmej výhled na druhou stranu údolí. Je to absolutní nádhera. Divoce oddechuju a pocity zklamání z předchozího dne jsou tytam. 

Konečně dojdeme ke hraně hory, kde se nám otevře děsivě strmej výhled na druhou stranu údolí. 

Těsně před vrcholem je úzká pěšina se srázem po obou stranách a zajištěná řetězem. Perfektní minidávka adrenalinu před cílem. Konečně jsme nahoře. Je to nádhera, 360° výhled. Zubatý skalnatý vrcholky střídají lesy a travnatý údolí. Výhled na Dolomiti srší úžasnou a jedinečnou kombinací barev: mramorový, pískový a lososový skaliska, smaragdový lesy střídající olivově nažloutlej mech a čerstvě limetkovou trávu, to všechno v kontrastu se zamračeným ocelovým nebem. Prostě dokonale uspokojující pro vysoce citlivý oči. Z tohohle budu žít ještě půl roku. 

I večer přináší trochu dobrodružství. Když jdu před spaním na záchod do lesa vedle, málem omylem vlezu do stanu motorkářovi, co tam taky kempí nadivoko. Na terase pak vaříme véču a zalejzáme do spacáků. Nikdo si nás asi nevšiml. Když se setmí, prochází kolem několik skupin halasících lidí. Zhasínáme čelovky a snažíme se bejt co nejvíc potichu. Přece jenom tu nemáme co dělat. Zadržuju dech a pozoruju světla skrz trámy vysokýho oplocení. Dává mi to flasbacky na noční hry ze skautskejch táborů. Nakonec světla zmizí a hlasy utichnou a já se zachumlávám hloubš do tepla spacáku a propadám se do temný noci.

Nostalgickej sestup a facka civilizace

Poslední den se pro mě nese ve znamení nostalgie. Bylo to sakra krátký. Ani mi to nepřišlo jak pět dní. Ten čas je fakt zvláštní věc.

Ráno vycházíme brzo, aby nás na terase nikdo nenačapal. U prvního rozcestníku shazujeme bágly a lačně kuchtíme snídani. Přiznám se, že to byla asi ta nejvíc fancy snídaně, jakou jsem kdy na treku měla. Ovesná kaše s hořkou čokoládou a mrazem sušenejma malinama. Prostě pecka.

Dnešní stezka vede po úbočí hory do údolí, kde se nachází naše městečko. Šílenosti, tyhle strmý úzký cestičky. To by Česku v životě neprošlo, a o to víc si to užívám. Žebříky podél skal střídají suťákový srázy. Jedinej chybnej krok a jedeš do údolí rychlostí blesku. Jdeme všichni za sebou, jeden po druhým, a celá scenérie nápadně připomíná hobití výpravu.   

Jdeme všichni za sebou, jeden po druhým, a celá scenérie nápadně připomíná hobití výpravu.   

Postupujeme pěšinama dál. Pár lidí má problémy s kolenama. Mezi nima je i Sofi, což klukům poskytuje perfektní příležitost trochu si zadžentlemenit: v půli sestupu jí při jedný pauze na sváču proti její vůli tajně ukradnou bágl a ulehčí jí tak cestu. Z džentlemenskýho gesta s brzo stává machrovací hra na to, kdo unese báglů víc, a tak se brzo několik borců ztrácí pod náloží himálajských nosičů. Nostalgická cesta dolů je díky tomu o dost zábavnější. Na jedno se ale do civilizace těšíme: Pořádný mega žrádlo. Zůstávám pozadu se Sofi a pár klukama, trháme maliny z keřů u strmý štěrkový cesty a vášnivě debatujeme o hamburgerech z Mekáče.

Příchod do civilizace je trochu šok. Byli jsme sice nahoře jenom pět dní, ale i tak jsou pro mě všichni ti slušně oblečený a navoněný lidi, fancy obchody, restaurace a kavárny jako úplně jinej svět a teprve teď mi dochází, jak asi musíme všichni vypadat. Banda smradlavejch a rozcuchanejch bezďáků. A vůbec mi to nevadí. Smrdíme všichni stejně a moje srdce ještě pořád bloudí po vrcholcích nádhernejch Dolomit, a tak se prodírám mezi civilizovnajema, divočinou nepolíbenejma lidma, a s úsměvem na rtech a ohníčkama v očích si to štráduju k našemu zaparkovanýmu autu.

Po chvíli jízdy v autě se už nedokážu soustředit na nic jinýho; moje hlava vypíná a já s lačností divokýho zvířete vyhlížím první supermarket. 

Jediný, co kazí moji radost, je neskutečnej hlad, kterej cítím už pár hezkejch hodin. Není to obyčejnej hlad. Je to hlad holky s vysokou citlivostí. Cítím, že brzo začnu bejt nepříjemná, a tak radši s nikým moc nemluvím. Po chvíli jízdy v autě se už nedokážu soustředit na nic jinýho; moje hlava vypíná a já s lačností divokýho zvířete vyhlížím první supermarket. V Brixenu konečně zastavujeme. Vyskakuju z auta rychlostí blesku a v následujících minutách už drancuju místní Lidl. Po celou výpravu jsem jedla jenom samý tuňáky a mám totální deficit pořádnýho masa. Mým prvním úlovkem se tak stává výbornej italskej fuet, kterej zhltnu jedním vrzem ještě na parkovišti. Na burgery z Mekáče jsem už zapomněla.

Akční, ne příliš estetická, ale zato autentická fotka našeho squadu při sestupu do civilizace.

Večer dojíždíme na naše dnešní kempovací místo. Vybíráme si mýtinu na kraji lesa, kousek od nějakýho statku. Očividně to tu někomu patří, ale lepší místo už za tmy nenajdeme, a tak se snažíme bejt co nejvíc zticha a čelovkama svítit jenom v krajních případech. Plánujeme konečně poprvé za náš trip roztáhnout tu slavnou plachtu, jenže appka na počasí ukazuje, že v noci má bejt slejvák. Přemýšlíme, co dělat. V hlavách pánů zase v plný síle ožívají hovězí nápady a vymejšlej, že půlka z nás se může v pohodě nasoukat do zrezivělý kruhový konstrukce, která připomíná barel a dřív sloužila k bůhvíčemu. Prej přes něj přetáhnou tu plachtu a vyspí se uvnitř. Vůbec by se tam neudusili. Nevím jakým zázrakem, ale nakonec jejich zdravej rozum zvítězí, a společnejma silama otevíráme kufr auta a od něj natahujeme plachtu. A tak půlka z nás tráví noc na zemi a půlka v autě. Když mě k ránu vzbudí bubnování deště, zavrtám se hloubš do tepla spacáku a tetelím se vděčností že neležím v kaluži vody a bez vzduchu na dně nějakýho zrezivělýho barelu.

Den odjezdu a romantický koupání v jezeře

Nastal osudovej den. Máváme posledním vrcholkům tyčícím se v dálce a jedeme domů. Cesta se, aspoň pro mě, nese v pochmurný náladě končícího dobrodružství a tvrdýho návratu do reality. Přesto nás ale čeká ještě jeden zážitek: Plánujeme zastavit u krásnýho německýho jezera a dát tam na pláži závěrečný koupání a smýt ze sebe špínu a pot našeho výšlapu.

No, zážitek to teda opravdu byl. Nebyli by to kluci, aby i poslední den nebyla nějaká krejzovina. Místo na pláži zastavujeme na parkovišti u tunelu. Pod ručníkem se převlíkáme do plavek a lezeme po težce schůdnejch kluzkejch balvanech do jezera. Je to fakt závěrečná romantická odměna: za náma burácí tucty aut řítící se tunelem, plíce nám plní voňavý výpary z jejich výfuků, voda je mrazivě ledová, vzdouvá se divokejma vlnama ve větru, proud nás odnáší a vyžaduje obrovský úsilí plavat dopředu nebo aspoň zůstat na místě. Po pěti minutách naprosto vyřízená vylejzám z vody, klepu se zimou a hlava se mi motá z toho teplotního rozdílu. V autě okamžitě usínám. Na cestě děláme poslední slíbenou zastávku – v německým hotelu s restaurací, kde byl Petr kdysi jako student na praxi, a kde všem slíbil závěrečný pivo. Moje tělo dostalo pořádnou facku už z ledový vody, a pivo mě pravděpodobně dorazí, ale přece jenom už jedeme domů a mě čeká jenom dlouhá jízda v autě. A tak už podruhý povoluju a nechávám se Petrem taky pozvat. Objednám si sice birella, ale je to tuplák, a tak mě to mizivý množství alkoholu stejně odrovná a neskutečně se mi uleví, když spočinu na sedadle spolujezdce a můžu se bez výčitek propadnout do černý temnoty spánku a nechat se kolíbat ubíhajícíma kilometrama k domovu.

***