Příběh nedokončený GR20

Letní korsická magořina

~ aneb jak jsme jedno léto odjeli s rodičema na Korsickou "dovču" ~

Jo, na dovču - s tátou jsme tam měli naplánovanej přechod GR20 - jeden z nejnáročnějších treků Evropy kvůli obrovskýmu každodennímu převýšení.

Rodiče už to jednou šli a chtěli tam vzít i mě, protože se jim to hrozně líbilo.
Měla to bejt paráda. Jenže oni to šli na podzim, a my tu teď  byli uprostřed léta.
To znamená, že každej den šlapete stovky a stovky vejškovejch metrů ve třicetistupňovým vedru vyschlou krajinou, s těžkou krosnou na zádech, není kde si nabrat vodu. Vůbec nikde. Dva litry tekutiny v takovejch podmínkách vypijete za pár hodin. A pak je to mučivý utrpení.

To léto jsem zrovna odstátnicovala - byla jsem úplně psychicky rozbitá a moje fyzička se rovnala nule.
Byla to v podstatě sebevražda. Když jsem po čtyřech dnech treku došla na konec svejch sil, se slzama v očích jsem bezmocně seděla na korsickejch skalách a poraženě jsem prohlásila, že už víc nezvládnu.
A tak jsme sešli dolů.

Bylo to jedno z nejvíc sebepokořujících rozhodnutí, co jsem kdy udělala. Ale taky to byl jeden z největších projevů seberespektu a sebelásky, jakýho jsem kdy byla schopná. Jedno z mých prvních "ne", který jsem řekla svýmu toxickýmu pushování se. Kdoví, jak by to se mnou dopadlo, kdybysme pokračovali.
 Z tý školy jsem se pak dávala dohromady ještě rok.

Doufám, že se sem jednou vrátím a dokončím to. Ale už nikdy v létě.

Tuhle ódu jsem spatlala ještě v autě při odjezdu z Korsiky, jak jsem toho byla plná.
Tak to je trochu vhled do mýho emočního přožívání na korsický GR20 :)

Západ slunce v prvním nocovišti GR20, Korsika

Temnou noc protne pípání budíku
zacpaváš uši, leč už je po tichu
mátožně vylejzáš z vyhřátýho spacáku
nohy jak olovo
balíš stan, bágl
a když máš hotovo
uvaříš vodu na přenosným sporáku
ovesnou kaši zaleješ
při první lžíci se málem pobleješ
každý ráno ti ta blemca jazyk obaluje
a tak už se ti z toho navaluje
za rozednění stoupáš vzhůru
v polospánku
nejsi ready na tuhle túru

pod nohama skály
vrchol vidíš v dáli
podrážky kloužou po kamení
smekne se noha
tíha báglu nad propast tě nakloní
na vteřinu smrt v očích máš
chytni se skály, neboj, to dáš
vší silou přitáhneš se zpátky
srdce buší
až v uších
nezvládaj to tvoje nohy krátký

slunce vyšlo, ostře do tebe paří
ve vlastním potu se vaříš
dextróza slepuje ti ústa
v břiše kručí
jídla, jak když držíš půsta
voda před hodinou ti došla
nejradši bys tu pošla
z krku do žaludku vyschlo
kdybys měla sílu
všechno v tobě by frustrací vřísklo
dech popadáš stěží
kámen na hrudi ti leží
sjíždějící suťák, skála, řetězy
sedřený lýtka
tak tohle já dělám se svými penězi
šla jsi do toho dobrovolně
abys cítila ses zas volně
nasraná, strhaná
vyčerpaně plahočíš se k vrcholu
už je to jen kousek nahoru

jdeš jenom vůle silou
nemáš už povahu milou
v zoufalství hledíš nad sebou na nebe
běda tomu, kdo odváží se promluvit na tebe
další krok, šutr, skok
hek
skála, suť
to máš pech
pot, hop, kámen, sráz
kéž by to šlo snáz
poslední skály hráz
-
A seš tam!
pocity rozplynou se za vteřinu
jak nic zapomínáš na všechnu tu dřinu
slyšíš jen vlastní dech
tlukot srdce podobá se zvonu
stojíš v úžasu

- a víš, že bys šla znovu -

masivy hor pod tebou se vlní
slastně ti nohy brní
uchvácené oči plují po horském pásu -
- Jak snadné je zničit se pro takovou krásu!

~ Story of unfinished GR20, 2023