Práce na Islandu

Práce v hotelu uprostřed nádherný divočiny jihovýchodu

Dodělala jsem školu. Rok vydělávala v kavárně na cesty. A teď jsem konečně free a moje solo dobrodružství, na který jsem se těšila celej život, může začít.

Rozhodla jsem se pro sever. Skandinávie, Island, možná Kanada... Tam všude je tolik věcí co potřebuju vidět a zkusit a zažít. 

První zastávka na seznamu: Island. Přes Workaway jsem odjela pracovat na jihovýchod do malýho rodinnýho hotelu. Není moc úchvatnějších míst, který si na tomhle sopečným ostrově můžete pro pobyt vybrat. Celej jihovýchod prakticky pokrejvá druhej největší ledovec Evropy - Vatnajökull - takže hory a splazy jsou všude kam jenom dohlídnete.
A hned naproti nim se rozkládá nekonečnej divokej oceán.

Když se na to dívám zpětně, říkám si, že jsem docela magor. Než jsem dorazila na místo, nevěděla jsem v podstatě vůbec kam jedu; neměla jsem adresu, jméno hotelu ani kontakt na majitele. Jediný, co jsem měla, bylo jméno nejbližšího města (což je mimochodem o 40 km dál) a whatsapp na nějakou bezejmennou holčinu, co se mnou celou věc domlouvala. Původně jsem si myslela, že to je majitelka nebo její dcera, ale časem se ukázalo, že to je nějaká slečna, co tu několikrát byla pracovat a spravuje jim Workaway profil, a teď na tom Islandu ani není. No, takže když jsem jela tím busem nocí do neznáma a měla jsem neurčitý info, že mě někdo u nějaký odbočky přijede vyzvednout autem, v duchu jsem se začala modlit ať to nejsou žádný obchodníci s lidma. A to jako beze srandy. Psala jsem na tohle téma bakalářku, takže o tom něco vím - a upřímně, jak jsme se blížili, začala jsem být pos*aná až za ušima.

Svínafellsjökull

Cesta tam

Už jen začátek tohodle dobrodrůža je tak šílenej, že podle mě stojí za to ho zvěčnit do slov.

Od jara každej den zuřivě prohledávám Workaway a analyzuju nabídky práce. Googlím, obepisuju, čekám. Věci se rýsují, v podstatě už to mám jistý, ale pak mě potenciální zaměstnavatelé začnou ignorovat. Je 20. září a v říjnu mám odlítat. Nervy stoupají do oblak, bombarduju všechny zprávama. Nikdo neodpovídá. Breakdown mě dostihl a slzy padly do prachu.

Týden před odletem se mi konečně všichni ozvou. Je to domluvený. Kupuju horlivě letenky, za pár dní letím. Objednávám poslední nezbytnosti. Chystám se na půl roku pryč. Všichni se chtěj samozřejmě na poslední chvíli vidět. Nezvládám to. Jsem naprosto zahlcená, stres mě přibil k zemi, emoce zamrzly. Nemám na nikoho ani na nic náladu; jsem příjemná jak osina v zadku. Den D je tady. Padnou poslední objetí a slzy, ale všechno je to otupený mým emočním vyčerpáním. Dostávám palubní lístky, jako ve snu procházím rentgenem a vzlítám.

Breakdown mě dostihl a slzy padly do prachu.

Ta cesta je fakt magořina. Táhnu na sobě třicetikilovou bagáž – 20 kilo v krosně na zádech, 10 v báglu na břiše a v ruce ještě brašnu se zrcadlovkou a třema objektivama. Jo, asi jsem doopravdy šílená. Ale toho foťáku se nedokážu vzdát. Abych toho neměla málo, tak na letišti ještě kupuju Becherovku jako dárek. V Helsinkách přestupuju a už se frčí směr Reykjavík.

Islandský hlavní letiště - Keflavík - je od Reykjavíku 40 kilometrů. Pravidelně odsud do centra jezdí autobusy společnsoti Flybus, ale já jsem na netu našla nějakej public shuttle bus, kterej má stát polovinu. Říkám si, jak jsem to chytře vymyslela a na ty businessmany vyzraju, a nedočkavě se vydávám ven z letiště ten shuttle bus najít. A ejhle, kouknu do map a ono mě to posílá několik kilometrů do háje, do centra stejnojmennýho města Keflavík! S třicetikilovou bagáží ujdu sotva kilák, a tak se poraženecky vracím na letiště. Tam se dozvídám, že další Flybus jede za víc jak hodinu, a tak si spravuju náladu čokoládovým Oatly mlíkem ze zdejšího obchůdku a uvelebuju se na letištní podlaze.

Po příjezdu do Reykjavíku vyrážím najít hostel, ve kterým přečkám noc. I ta nejlevnější varianta mě přišla na 1300 Kč. Je už tma a já se plahočím městem. Prší a fouká, tíha báglu mě táhne k zemi, mobil s mapama se mi zamlžuje, ale hostel nakonec úspěšně nacházím. Sprcha je v ceně, ale já mám sprchovej gel až na spodu báglu. Jsem zpocená jak prase a bez mejdla to dneska nedám, ale vybalovat se mi nehce, a tak jim čórnu to co najdu na záchodě. No. Mejdlo jako mejdlo.

Další ráno mě čeká další krkolomná cesta – z jednoho autobusovýho nádraží se musím dopravit na druhý, a odtamtud stihnout bus co mě přepraví na druhou stranu Islandu - do Höfnu. Ten bus jede jenom jednou za den, tak mám jedinej pokus. Mám jet 7 hodin, to bych se asi počůrala. Na autobusáku jsou naštěstí dvoje záchody. Úsměv mi ze rtů mizí ve chvíli, kdy zjišťuju, že oboje jsou mimo provoz. Hlavně že maj všechno moderní. Tak jsem šla za strom vedle kostela. Ještě že jsem chodila do toho skauta.

Na autobusáku jsou naštěstí dvoje záchody. Úsměv mi ze rtů mizí ve chvíli, kdy zjišťuju, že oboje jsou mimo provoz. Tak jsem šla za strom vedle kostela. Ještě že jsem chodila do toho skauta.

Když ten správnej autobus přijede, zmateně zjišťuju, že to není jeden přímej, ale celkem tři na který musím přestoupit. Jímá mě panika. Jsem unavená, hladová, druhej den na cestě a do večera si neodpočinu. A zítra mám začít pracovat. Ale nastupuju a modlím se, ať to zvládnu. Na poslední z busů přestupuju ve městečku Vík i Mýrdal. Je to minibus, dál už nikdo normální nejede. Jen já a nějakej kluk s podobným báglem. Cesta je úplně random, řidičovi nefunguje terminál a během cesty mu přestávají fungovat stěrače. Kluk vystoupí v půli cesty u nějakýho kempu. S údivem zjišťuju, že to tu poznávám - přesně v tomhle kempu jsem byla před rokem s rodinou. Dál pokračuju sama. Je tma a prší. Zjišťuju, že řidič nejede přesně tam kam potřebuju, tak ho poprosím aby mě vyhodil u cesty. Dívá se na mě dost divně, jak kdyby jméno tý odbočky nikdy neslyšel. Zmocňujou se mě pochybnosti a v mojí fantazii začínají vyvstávat všelijaký děsivý představy obchodníků s lidma. Nakonec se řidič ale dá přesvědčit a vyhazuje mě u cesty. Vystupuju z teplýho komfortu minibusu, nasazuju bagáž, vydávám se tmou a deštěm někam směrem k cíli, kterej ani nevím kde pořádně je. V hlavě si říkám, že jsem se asi zbláznila. To, co dělám, je fakt šílenost. Jsem fakt blbá že jsem si nezjistila víc. Naštěstí mi jedou naproti autem. A tak konečně po dvou dnech bezpečně dorážím na místo.

Poslední z busů je minibus - dál už nikdo normální nejede.

K večeři si dávám hotový těstoviny s pestem a rukolou co jsem si koupila v supermarketu. Přijde mi, že jsou nějak divně cítit, ale mám hlad a nerada vyhazuju jídlo, a tak to všechno sním. Ve dvě ráno se probouzím s pocitem na zvracení. Samozřejmě to všechno jde ven. Ještě že záchod je hned vedle mýho pokoje.

farma pod Vatnajökullem, kde bydlím

Na závěr začátku ještě jeden fuckup: všude mi tvrdili že se v těch busech nedá platit kartou, že musím mít cash. Na internetu, v hostelu, u informačních přepážek. A nakonec nejenže se v nich kartou platit dalo, ale v některejch dokonce tu hotovost ani nebrali. Není nad zkušenost na vlastní kůži, fakt. A mimochodem, ty busy jsou drahý jak prase. Jela jsem 600 km a dala jsem za to asi 5000,-. Když si vzpomenu na Tanzanii, kde jsem se přesouvala 12 hodin autobusem z Daru na sever za čtyři stovky, tak se mi chce plakat.

Výlet k ledovci, co mám za barákem

Nejsou to obchodníci s lidma. Bydlím na farmě pod ledovcem a moji zaměstnavatelé jsou supr čupr farmáři - drsnou přírodou ošlehaný lidi s jeblým smyslem pro humor. První dny jsou opravdu nádherný. Skoro dva týdny v kuse svítí sluníčko, což není pro islandskej podzim zrovna typický. Brzo má začít hnusný počasí, a hlavně bude tma – dny se začnou dramaticky zkracovat, až slunce vyjde jen na pár hodin kousek nad obzor a zase ladně zapluje zpátky.

Proto ačkoliv hned po příjezdu začíná moje pracovní rutina, snažím se bejt venku co to jenom jde. První věc, co mě uchvátila, je masivní ledovcovej splaz, kterej vidím rovnou z okna. Ta tyrkysová třpytivá masa je pro moje oči lákadlo, kterýmu nedokážu dlouho odolávat. Skoro cítím jeho vábivý volání. Přece jenom v Česku většinou nemáte ledovec hned za barákem, žejo. A tak hned po práci nasazuju outdoorový obléčo a vyrážím tý kráse vstříc. Vykračuju po nekonečný štěrkový cestě k úpatí hor. Po půl hodině cesty, kdy jsem k těm horám sotva přiblížila, se podezřívavě zastavuju a otvírám mapy. Ledovec je mnohem dál, než se zdá. Podle odhadu bych řekla, že není od mýho bytu dál jak kilometr - ve skutečnosti je to kilometrů skoro pět. Jó ty islandský vzdálenosti. Odmítám se ale vzdát a pokračuju v cestě. Holt mě čeká desetikilometrová odpolední procházka.

Když dojdu k úpatí hor, k mýmu překvapení zjišťuju, že je tu vysázenej nádhernej les – smaragdový smrky a zlatý modříny políbený podzimem jsou jako kouzelnej závan domova uprostřed sopečný pouště. 

Smaragdový smrky a zlatý modříny políbený podzimem jsou jako kouzelnej závan domova uprostřed sopečný pouště.

Když se dostatečně vynadívám, vydávám se podél hor dál, až docházím k širokýmu údolí s burácející řekou. Přes tu vede most z kovových lan. Houpe se při každým mým kroku. Udolí se mi před očima otvírá dokořán a hypnotizuje mě svojí tajemností. Další dobrodružství, který mě láká, abych se ho vydala objevit. Dneska mám ale namířeno k ledovci, tak musí počkat na jindy. Za mostem cesta přechází v dokonalou úzkou pěšinku na travnatejch pahorcích, udusanou nohama stovek turistů. Ta se po chvíli mění v kamenitý lávový pole. Cesta se klikatí na všechny strany, vlní se nahoru a dolů. Brodím se kopcovitým terénem, údolí i ledovec mi mizí z očí a chvílema ztrácím i cestu přede mnou. Krajina vypadá všude stejně a nebejt nenápadnejch sloupků, který stezku označujou, asi bych se odsud těžko vymotala. Cestička pokračuje dál, ale mě z ničeho nic uchvátí úbočí hory nade mnou. Během sekundy se rozhodnu. To bych nebyla já, abych nemusela mít něco speciálního. Odbočuju z cesty a ocitám se na louce pokrytý mechem a protkaný desítkama malejch ledovejch potůčků. Stoupám do vrchu; tady už očividně žádná oficiální cesta nevede. Ne vždycky zvolím správně, a tak se čas od času prodírám neprostupnou křovinou horskejch břízek. Konečně se sápu nahoru a přede mnou se otevře travnatá plošina – něco jak sedlo mezi mini vrcholem a vysokým vrcholem tý hory, na kterou lezu. Zastavuju se a ohlížím se zpátky. A vydechuju v úžasu. Pode mnou se rozkládá ohromná říční delta dosahující až oceánu, a za ní se tyčí známá, milionkrát focená hora Vestrahorn. Celá scenérie hraje zlatýma, oranžovýma a nachovýma barvama zapadajícího slunce. Ty barvy jsou tak rozmanitý a sytý, až je to skoro kýč. I když nejsem zas tak vysoko, výhled je naprosto ohromující.

Pode mnou se rozkládá ohromná říční delta dosahující až oceánu, a za ní se tyčí známá, milionkrát focená hora Vestrahorn. Ty barvy jsou tak rozmanitý a sytý, až je to skoro kýč.

Popocházím na druhou stranu sedla, kde se mi otvírá neméně uchvacující výhled. Přede mnou se tyčí neskutečně ohromnej ledovcovej masiv, v pozadí s obrysem hor nasvícených zapadajícím sluncem, a v popředí s vodní plochou, ve kterou čas už část ledovce stihl proměnit. Je to absolutní nádhera. Pár minut tam jen tak stojím a vstřebávám nadpozemskou krásu toho místa. Mám to tady celý pro sebe, nikde ani noha. 

Stojím v úžasu, hltám tu nádheru očima, foťák cvaká. Nejradši bych tu zůstala hodiny. Když ale sluníčko zaleze za hory, vím, že je čas jít. Za chvíli se začne stmívat a já to mám pět kiláků domů. Tou pustinou bych nechtěla jít ve tmě. S lítostí hodím na ledovec ještě pár toužebnejch pohledů a otáčím se zpátky. Domů dorážím skoro za tmy. Jsem zmrzlá a vyčerpaná po celým dni, ale naprosto spokojená. 

Fláajökull

Ňuchání islandskejch chlupáčků

Tak jo, vypadaj jako největší ňuňáčci na světě. Jakej milovník koní by nechtěl přeskočit ohradu a pomuchlovat ty huňatý kožichy a opusinkovat měkký čumáčky?? Jasně že hned jak jsem měla příležitost zjistit, kde se pohybujou divoši našich farmářů, jsem se za nima sprintem vydala.

Chvíli mi trvalo, než jsem je našla. Ty farmáři totiž vlastní dost rozlehlý pozemky pod ledovcem pokrytýma horama. Jsou to kilometry a kilometry podmáčenejch luk protkanejch skytejma potůčkama, který oni většinou přejíždí autem nebo traktorem - a když se člověk rozhodně jít pěšky, dost se mu to prochodí. Ale zato je to mnohem větší dobrodružství. Nikdy nevíte, do jakýho potoka spadnete.

Po dlouhým brodění se trávou a přelejzání nespočtu ohradníků mám boty úplně promočený. A konečně zahlídnu stádo v dálce. Zpomalím. Automaticky čekám, že možná utečou, než k nim dorazím. Ale jak se přibližuju, začínají ke mně otáčet hlavy. A když přelezu poslední ohradník, kterej mě od nich dělí, k mýmu překvapení se ke mně rozběhnou. Jo. Rozběhnou. Zemí otřásá dusot kopyt a celý stádo mě pomalu obkličuje. Pár z nich se ke mně přibližuje úplně na doraz a odstrkuje ostatní. Když se pokusí přiblížit jinej člen stáda, první dva sklopí uši, oženou se a několikrát vykopnou. Sakra. Prudce couvám zpátky, ale rychle mě doženou. Tohle jsem nečekala. Na malou chvíli úplně strnu a sdce mi divoce buší. Co když jsem sem neměla chodit? Co když to jsou koně někoho jinýho a nejsou zvyklí na lidi? Jenže jsem uvězněná uprostřed mohutnejch chlupatejch těl a není cesty zpátky. Většina z nich pyskama zkouší, jestli jsem k jídlu. Na moje "ne!" ani odstrkování nereagujou. Když utržím pár lehkejch kousanců do bundy a holínek, srdce se mi rozbuší ještě víc. Snažím se zachovat klid a moc se nehýbat. Po chvíli zjišťujou, že pro ně žádný žrádlo nemám, a tak mě konečně přestávají ocumlávat. Trochu se uklidňuju. Obklíčení povolí a já si je nakonec můžu pomuchlovat.

Jsem uvězněná uprostřed mohutnejch chlupatejch těl a není cesty zpátky. Většina z nich pyskama zkouší, jestli jsem k jídlu.

Jsou to fakt neskutečně ňuňatý bobíčci. Hlavně ty jejich hříbata. Ta jejich rozjěžená, nadejchaná hříva! Ta je prostě k sežrání. Ale jednou za čas stačí. Tyhle kousavý mrchy bych doma nechtěla.

Po nějaký době jsem našla další dvě kobyly s hříbatama na jiný louce - jsou oddělený od ostatních, protože ještě kojí. Tyhle mě nechtěly sežrat, a už vůbe se mazlit. A jejich miminka byly zezačátku dost bázlivý. Pak jsem za nima ale začala chodit častějc a zvědavost mlaďochů zvítězila - a já jsem skončila pusinkováním jejich čumáčků pokaždý, když tam jdu :3

Shánění ovcí z hor

Dneska mě farmáři vzali do hor shánět před zimou ovce. Oni je totiž přes léto mají na okolních loukách a stráních, a před tím, než přijde sníh je nahánějí dolů z hor. Ne že by to nepřežily. Mrazivý teploty prý zvládají v pohodě, ale častý deště a mlhy pro ně nejsou dobrý.

Je to husťárna.
Ráno nás nakládají do aut, mě a dva kluky, co tu pracujou na farmě, a místního sheepdoga, border kolii jménem Rauk, a jede se. Já jsem mezi nima jako jediná holka. Jedeme maxi kárama s vysokým podvozkem a pohonem na všechny čtyři kola a naše auto za sebou táhne kovovej vozík. Ten je na naložení chycenejch ovcí. Vyjíždíme na hlavní silnici a zastavujeme u vedlejší farmy – u bratrance našeho farmáře, kde se k nám přidávají další chlapi. Mimochodem, všichni v okolí jsou jeho bratranci. Má bratrance po celým Islandu. Jednou se jedný holčině zaměstnankyni rozbilo auto, když měla dovolenou a byla na druhý straně ostrova. A tak zavolala svýmu šéfovi - našemu farmářovi - a do půl hodiny jí přijel auto spravit jeho bratranec. Takže kdybyste někdy něco potřebovali...

Po složitým přeskládávání se do aut konečně vyjíždíme. Je mrazivý ráno, slunce sotva vyšlo, venku je mínus sedm. Řítíme se po silnici a po chvíli sjíždíme na štěrkovou cestu. Tou to ale k mýmu překvapení nekončí a my odbočujeme pryč z cesty, do divočiny směrem k zamrzlý řece. Přijde mi dost hluboká na to, aby se dala přejet autem, ale náš řidič, islandskej děda-farmář, ošlehanej rokama tvrdý práce, si to bez váhání namíří rovnou doprostřed ní. Zaplaví mě bouřlivá vlna adrenalinu a radosti a moje srdce se tetelí blahem z toho novýho dobrodružství. Led křupe, voda bouří, s náma to hází jak blázen. Na rtech se mi rozlívá úsměv dětský radosti, kterej už dýl nedokážu skrývat. V jednu chvíli to s náma hodí tak, že všichni přepadneme dopředu. Na chvilku ztuhnu strachem, jestli se to auto nepřevrátí. Ale zvládneme to. Na druhý straně bezpečně vyjíždíme z řeky na rozlehlou sopečnou pláň porostlou mechem. Je to nádherný údolí - ze všech stran je obklopený vysokýma horama a ledovcema. Terén je to ale dost šílenej a já zase trnu úžasem jak je možný, že to auto mezi těma šutrama dokáže projet. No, i když… podobá se to spíš jízdě na koni než jízdě autem. Všichni se drží zuby nehty všech dostupnejch madel, aby si zachovali aspoň trochu rovnováhy a neskončili na jedný hromadě.

V jednu chvíli to s náma hodí tak, že všichni přepadneme dopředu. Na chvilku ztuhnu strachem, jestli se to auto nepřevrátí.

Na jednom rovnějším místě zastavujeme odpojujeme od auta vozík pro ovce. Farmáři vystupujou z aut a skrz dalekohledy hledají na okolních svazích bílý tečky. Po chvíli opravdu něco najdou. Zakřičej na sebe v islandštině a znovu nás nahází do aut. Jedeme. Prodíráme se krkolomnou cestou, pod kolama šutry, mech, keře a další polozamrzlý řeky. Dovezou nás až těsně k úpatí hory, kde ovce zahlídli. Farmáři rozdávají pokyny, rozdělujeme se a už po svých stoupáme do hor. Snažíme se vylízt co nejvýš, musíme je obklíčit a hnát směrem dolů. Pak ovce zahlídneme. Jsou dvě, ostražitě se kolem sebe rozhlíží a drží se u sebe. Jak se k nim přibližujeme, zpanikaří, a krkolomně pádí dolů. My je ale obkličujeme, až se nám je podaří rozdělit. Pomáhá nám v tom ten jejich pes, border kolie, která na pokyn ovce žene a na pokyn si před nima lehne a drží je na místě. První ovce je chycená. Neviděla jsem jak to udělali, byla jsem daleko. Náš farmář na mě volá a ukazuje, ať jdu s ním do hustýho porostu horských břízek. Ty ovce jsou mega rychlý. Ta druhá očividně zaběhla do tohodle křoví. Běžím zpátky dolů a následuju ho do houští. Musím říct, že je to fakt zlo se tímhle prodírat. Nechápu, co mají místní za odolný oblečení, protože já jsem si na svým stihla během týhle akce udělat pár hezkejch děr. Prodírám se dál, ovci nevidím, nevidím vlastně nic, jenom slyším pokyny a jdu za hlasem. Konečně z tý šílenosti vylejzám. Farmář je se svým psem kousek od ovce. Pomalu, klidně se k ní přibližuje. Chuděra nemá kam utýct. Pak udělá jedinej prudkej jistej pohyb a chytne ji holýma rukama za rohy. V tu chvíli sebou ovce začne škubat a pokouší se utéct, ale ten chlap má sílu a nekompromisně ji za sebou táhne. Připadám si jak ve filmu. Už jsem ale v životě viděla tolik bizárů, že mi to vlastně ani bizardní nepřijde, spíš mega vtipný a hustý. Ovci normálně za rohy dotáhne k autu, otevře kufr a s pomocí dalšího chlapa ji nacpou dovnitř. Jakože fakt. A tak nasedáme a jedeme zpátky k vozíku se dvěma ovcema v kufru. Obě dvě tam vyložíme a jede se na další akci. Zahlídli malý stádečko na protějším svahu.

Ovci normálně za rohy dotáhne k autu, otevře kufr a s pomocí dalšího chlapa ji nacpou dovnitř.

Tentokrát je to víc hardcore. Jdu jenom já, ti dva kluci a nejmladší z farmářů. Vylejzáme na vysokej kopec, kterej hraje všema barvama. Připomíná mi to Duhový hory a Landmannalaugar, kde jsem šla minulej rok trek. Překvapuje mě, že s klukama zvládám v pohodě udržet tempo – za poslední rok se moje fyzička zlepšila tak o 100 % a já jsem radostí bez sebe. Vylezeme nahoru a na chvíli se zastavujeme. Divoce oddechujeme a rozhlížíme se. Kolem nás se rozkládají dvě ohromný údolí, každý z jedný strany hory, a na konci jednoho z nich je ohromnej ledovcovej splaz s jezerem - ještě mnohem větší než ten co mám za oknem - Svínafellsjökull. Je to absolutní nádhera. 

Fotka Svínafellsjökullu v oparu z jinýho dne, kdy jsem si vylezla na hory naproti.

Když znovu chytneme dech, stoupáme dál. Za ohybem kopce se před náma rozkládá sutinovej sráz. Na něm konečně uvidíme čtyři ovce. Rozdělujeme se. Farmář s jedním z kluků nadbíhají ovce ze shora, já s druhým klukem jdeme ze strany aby nemohly utýct zpátky. V Podaří se. Ovce nás zmerčí a divoce se rozběhnou šikmo dolů. Nesmí nám utýct. A to, co následuje, je taky jedna z nejšílenějších věcí, co jsem v životě udělala. Farmář křičí rozkazy, rozebíháme se. Moje nohy se začnou hýbat dřív, než jim mozek stačí zabránit a přesvědčit je, že je to nebezpečná kravina. Pode mnou je 400 metrů příkrýho sutinovýho srázu kde nestanula lidská noha. Kameny mi ujíždí pod nohama, šíleně to klouže. Řítím se po suti a skalách, chvíli běžím, chvíli jedu po zadku. Ostatní běží přede mnou a tváří se, jako by to byla běžná každodenní záležitost. Zase si přijdu jak ve filmu. V duchu se modlím a říkám si, jestli je vůbec možný z tohodle vyváznout bez zlomeniny nebo vyvrknutýho kotníku. Nakonec ale bezpečně sbíhám dolů a neskutečně se mi uleví, když moje nohy zase spočinou na pevný zemi. Ovce nám utíkají, ale to už naštěstí přijíždějí farmáři, jeden v autě, jeden na čtyřkolce. My ostatní pořád běžíme. I když je několik stupňů pod nulou, mám na sobě jen lehkou bundu a i tak jsem promočená potem až na kost. Ovce se nám podaří obklíčit až o kilometr dál u řeky. Díky tomu se nám ale podaří je všechny pochytat, protože voda je zpomalí. Chlapi je zase nahází po jedný do kufru – člověk by neřekl, že tam dokážou nacpat čtyři.

Pak jedeme autem ještě dál do údolí, protože tam něco zahlídli. Náš farmář nasedá na čtyřkolku a oba nás předjíždí, až ho ztratíme z očí. Zastavujeme, otáčíme auto a čekáme, co se bude dít. Za sebou slyším divoký funění vystresovanejch zvířat v kufru. Najednou se na obzoru objeví náš farmář a předjede nás. To, co před sebou spatřím, mi vyrazí dech. Nevím jestli mám zírat nebo se smát. K mýmu úžasu na zádi čtyřkolky veze berana svázanýho provazem nohama nahoru. To jsem fakt v životě neviděla.

K mýmu úžasu na zádi čtyřkolky veze berana svázanýho provazem nohama nahoru. 

S celou akcí končíme v půl pátý odpoledne. Přijíždíme znovu k domu farmářova bratrance, kde už na nás čeká oběd – ano, oběd – kterej nám připravila jeho krásná žena. Fakt je moc hezká. Její ostrý, severský rysy upoutávají můj pohled během celýho jídla. Vcházím do malýho obýváku s kuchyní a kulatým stolkem v rohu, na kterým je prostřeno. Islanďani jsou neskutečně pohostinný a rozhodně se neupejpaj. A to samý očekávají i od hostů. Čím víc sníte, tím jsou šťastnější. Farmářova žena pokládá na stůl uvařený brambory ve slupce, smetanovou omáčku s houbama, zelnej salát s majonézou a nakonec vytahuje z trouby obrovskej kouřící plech vepřový rolády pečený s ananasem. Nechybí tu ani obrovskej džbán vody, pepsi cola, termoska s vařícím kafem a džbán s mlíkem. Po jídle na stůl přibyde ještě kovová dóza plná čokoládovejch bonbonů. Jsem stašně unavená a hladová, a tak se do toho pouštím s ohromnou chutí. Jedním uchem se zájmem poslouchám vášnivou konverzaci farmářů. Samozřejmě nerozumím ani slovu, ale ten jazyk se mi líbí. Něčemu se hrozně smějou. Nakonec farmářova žena řekne anglicky jednoumu z kluků aby jí podal kalendář, co visí na stěně. Je tam profesionální noční fotka nasvícenýho rozpadlýho baráku s horama v pozadí, kterej stojí naproti přes silnici. Jeho žena se na nás podívá a se smíchem nám řekne: "Asi před rokem jsme někoho v noci viděli, jak do toho baráku leze a svítí tam. Mysleli jsme, že to jsou vandalové, a tak jsme zavolali policii. Kdo jinej by lezl v noci do rozpadlýho baráku, že jo. Policie přijela a ukázalo se, že to nebyli vandalové, ale fotografové. O pár měsíců později nám přišel balík – byl v něm tenhle kalendář a u něho vzkaz: ,Pro ty šílený farmáře co na nás zavolali policii.´ "

Oheň na obloze

V půlce listopadu přišly šílený vichry. Foukalo tu dost už předtím, ale teď vítr nabral na síle a začal bejt nebezpečnej. Na celým jihu Islandu je oranžová výstraha – vycházení na vlastní nebezpečí, cestování se nedoporučuje. Vítr fouká rychlostí 40 km v hodině. Chod guesthousu se kvůli tomu ale nezastavuje. Je to hustý. Už jenom cesta do z bytu do práce se stává adrenalinovým dobrodružstvím. Když se večer vracím z práce a po dlouhým dni usínám, slyším ohlušující hukot větru venku. Jsou to burácivý nárazy tříštící se o stěny našeho křehce působícího baráčku pod horama. Každou chvíli si říkám, že ty plechový stěny to nemůžou vydržet. Ale dům pořád stojí. Asi už je prověřenej rokama nemilosrdnýho počasí.

Listopad ale přináší ještě další, čarovně nádherný úkazy. Začínají se objevovat polární záře. Přichází nenápadně. Často se dlouho nic neděje a pak jako ohnivej blesk protnou oblohu uprostřed noci. Celej říjen jsem se jich nemohla dočkat. Ještě nikdy jsem polární záři neviděla, jenom na instagramu, a tam mi přišly strašně nepřirozeně barevný a hýbající se. Chtěla jsem je vidět doopravdy.

A dočkala jsem se. Vraceli jsme se zrovna z práce s jednou holčinou a ona ukázala na oblohu.

"Do you see them?"

Nejdřív jsem nic moc neviděla. Až po chvíli jsem si všimla slabejch nazelenalých světel na černý obloze před náma. Vypadalo to jako šmouhy světlejch mraků. Tak tohle je ono? Říkala jsem si. To teda není nic moc. A zklamaně jsem tu noc šla spát s tím, že Instagram je fake jak prase a že už mu nikdy nic nebudu věřit.

O pár dní později jsem seděla ve svým pokoji a najednou na mě někdo zaklepal.

"Miša, come, there are crazy auroras outside!"

Super, to mě volaj zase kvůli nějakejm nazelenalejm mrakům. Neochotně jsem vylezla z postele, hodila na sebe bundu a vyšla do noci. Venku stály dvě holčiny, balily se do svejch péřovek a upíraly oči k nebi. Vzhlédla jsem a zalapala po dechu. Nade mnou tančil ohromnej pás zářivejch světel táhnoucí se přes celou oblohu. Světla byly zářivě zelený a hýbali se, měnily tvar a přelejvaly se z jednoho kraje nebe na druhej. Tak jo, odvolávám. Tohle je to pro co jsem sem přijela. Stála jsem tam v ledovým vichru dobrejch dvacet minut a zírala na tu nádheru; dlouho po tom, co holky odešly.

O pár večerů později se objevily zase. Tentokrát jsem na sebe natáhla celou zimní výbavu: nákrčník, oteplováky, čepici a rukavice; nastavila foťák, našroubovala ho na stativ a vyběhla do temný noci. Venku fičel vítr, bylo pod nulou a tvář mi omrzala. Postavila jsem stativ na zem, cvakala jak o život a na každou fotku čekala patnáct vteřin času. Po půlhodině, když jsem pomalu přestávala cítit ruce, jsem se vrátila dovnitř abych si prohlídla svoje dílo. Otevřela jsem notebook a zklamáním mi spadla čelist. Všechno bylo zrnitý a extrémně rozostřený. Od tý chvíle jsem začala číst spoustu článků a zkoumat návody jak fotit v noci. Moje následující 2 pokusy dopadly stejně. Byla jsem zoufale frustrovaná, brečela jsem a chtělo se mi to vzdát. Jak mám zachytit tu krásu, ten oheň na obloze? Proč mi nejde zaostřit??

Moje marný pokusy o zachycení polární záře.

Po dnech frustrace sedím jeden večer v pokoji. Říkám si, kdy asi zas budu mít příležitost tu krásu vyfotit. Ukážou se ještě? Vyjdu do zhasnutýho obýváku a zdá se mi, že venku něco vidím. Vyhlídnu z okna – a oni tam fakt jsou!! Nad horama zase tančí světelná show! Počtvrtý jsem se nabalila, vzala stativ, a vyrazila mrazivý noci vstříc. Nade mnou tančila okouzlující nádhera. Dneska už se mi musí povýst aspoň jedna fotka. Přepnula jsem na manuální ostření a otáčela kolečkem tak dlouho, dokud se mi to nezdálo ostrý. Cvak. V napětí čekám dlouhejch patnáct vteřin než mi ta hračka vygeneruje výsledek. Podařilo se! Je to tam!! Nemůžu uvěřit vlastním očím. Poprvý mám aspoň částečně ostrou fotku polární záře! Cvakám nadšeně zbytek večera, dokud nejsem promrzlá na kost. Euforie mi stoupá do žil a já, naplněná omamným dopaminem odcházím šťastně spát.

Legendární Vestrahorn a jahodový wafle

Když jste na Islandu bez auta, jste odříznutý od všeho. To mi došlo po několika týdnech, kdy jsem svoje volno za hnusnýho počasí proseděla na zadku a začaly na mě útočit úzkosti. Po nějaký době mě to fakt frustrovalo, protože v okolí bylo tolik nádhernejch míst, kde by stálo za to trávit čas. Bohužel jsem si vybrala blbou dobu kdy v guesthousu měli zrovna několik rozbitejch aut, a tak jsem si ve volnu nemohla za symbolickou cenu žádný půjčit, jak to měli psaný na Workaway. Asi měsíc předtím, než jsem měla odjídět, tu začala pracovat sympatická holčina italsko-švédskýho původu. Měla svoje auto a žila na Islandu. Už tu nějakou dobu předtím pracovala, a tak byla překvapená, že nemáme auta k dispozici. A když viděla, že za chvíli budu odjíždět, nabídla mi, že uděláme nějakej výlet. S nadšením jsem tu nabídku přijala.

A tak, jedno odpoledne po práci, mě a ještě jednu holčinu naházela do svýho auta a jelo se směr legendární Vestrahorn a černou pláž Stokksnes. Měly jsme krásný odpoledne. Byl to jeden z těch dnů, kterej svojí krásou a dobrodružstvím prořízne šedý monotónní týdny, změní vibe celýho toho pobytu a zanechá ve vašem životě takový to světlo, co si pamatujete už navždycky.

Byl to jeden z těch dnů, kterej svojí krásou a dobrodružstvím prořízne šedý monotónní týdny, změní vibe celýho toho pobytu a zanechá ve vašem životě takový to světlo, co si pamatujete už navždycky.

Vestrahorn vidím prakticky z pokoje, a přesto je to k němu minimálně padesát kilometrů. To jsou ty rozlehlý islandský vzdálenosti. U vstupu k Vestrahornu kupujeme vstupenky a projíždíme závorou na parkoviště u cesty. Samozřejmě že se za to platí. Celkem mě to rozčiluje, ale oni tu z turismu žijou. Za tu cenu to ale nakonec rozhodně stojí. Vystupujeme z auta a jen o pár metrů dál se mi už nohy boří do dokonale jemnýho černýho písku tý úchvatný pláže. To je jedna z věcí, kterou na Islandu tak miluju. Vyjdete jenom krok z civilizace a okolo vás je téměř nedotčená nadpozemská divočina. Krajina je kopcovitá a chvílema pláž vypadá jako černá poušť. V půlkruzích tu roste vysoká suchá tráva vlnící se ve větru. Procházíme mezi kopečkama a před náma se otevírá nádhernej pohled. Nalevo se tyčí rozeklaný pohoří hrající sivou, ocelově šedomodrou, rezavě hnědou a na úpatí mechově zelenkavou. Napravo se do nekonečna táhne hladká černá planina, uprostřed pokrytá ledem a lesklá přílivem jako zrcadlo. Za ní se divoce zmítá a bouří severní oceán. Fascinuje mě, že na světě ještě existujou takovýhle místa. Místa působící, jako by se jich nikdy nedotkla žádná zkáza nebo lidská ruka. Místa oplývající krásou tak nadpozemskou a dechberoucí, krásou dotýkající se nejniternějších hlubin vašeho srdce. Kochám se pohledem, foťák cvaká co vteřinu. Ještě víc než rozeklanej Vestrahorn mě uchvacuje oceán. Ta bouřlivá, nekonečná masa vody. Blyštící se pobřeží, černočerný jak noc, a kobaltově azurová hlubina, zčeřená bělostnýma čepicema vln, oděná do nachově růžových tónů prosincovýho západu slunce. A co víc, skoro nikdo tu není – žádný davy otravnejch turistů – nebo to aspoň tak působí, protože pláž je obrovská.

Mohla bych tu stát hodiny a jenom žít z toho pohledu. 

Holky ale zanedlouho chtějí jít – na pláži totiž fičí ledovej vítr a teplota je pod nulou. Ani jsem si to neuvědomila, jak uchvácená jsem v tu chvíli byla. Na cestě k autu už ale cítím bodavou zimu v přokřehlejch prstech a škrábání písku v očích, ve vlasech a vůbec úplně všude. Nasedáme, popojíždíme dál, a jdeme ještě nakouknout do zrekonstruovaný vikingský vesnice hned vedle. Má to hustej vibe, fakt se cítím jak někde ve Hře o trůny. Jediný, co to kazí, jsou zdvihací plošiny a náklaďáky kolem. Připravujou to tady asi pro nějaký natáčení. Celej odpolední výlet zakončujeme v kavárně u vstupu. Je malá, dřevěná a útulná, a skvěle se hodí do místní krajiny. Objednávám si kafe a wafle s jahodovou marmeládou u milý postarší paní a spokojeně se s holkama uvelebujeme ve vzdáleným cosy rohu. Slastně se zakusuju do waflí a usrkávám kafe a konečně si zase přijdu jako člověk. Chutná to úchvatně. Cena byla úplně stejně úchvatná, a tak na ní radši rychle zapomínám. Ve skutečnosti ani jedno asi není nic moc, ale já jsem v kavárně po dvou měsících v divočině a mám pocit, že jsem nikdy nic lepšího nejedla. Smutně opouštím kavárnu, ten poklad uprostřed pouště, a smiřuju se s tím že to bylo moje poslední pořádný kafe zase na několik dalších týdnů. Domů se vracíme už za tmy a já spokojeně upadám do snů o špičatých skalách a černých pláží za zvuku hučícího oceánu.

Ledovcová jeskyně

Není nad to mít dobrý kontakty. Přítel tý stejný holčiny, co mě vzala k Vestrahornu, dělá tady na jihovýchodě Islandu ledovcovýho průvodce.

Když jsem to slyšela poprvý, skoro jsem mu záviděla. Znělo mi to jako práce snů. Jezdí si po kamenitých pláních ohromným auťákem a celý dny chodí s lidma po ledovci nebo pod ním v modrejch ledovejch jeskyních. Ta jiskra dost opadla, když jsem viděla ty davy asiatů s GoPro kamerama na selfie tyčích. Moje narychlo vybudovaný sny se zbortily mávnutím proutku a moje možnosti, co jednou budu dělat za práci, se znovu zúžily. Jsem na to fakt zvědavá.

No, ale právě díky tomu, že tady průvodcuje, jsem se podívala do jedný nádherný ledovcový jeskyně úplně zadarmo. Jednoho rána ještě za tmy mě oba naložili do auta a jelo se. Jeskyně, pro kterou jsme se rozhodli, leží u Jökulsárlónu – známýho ledovcovýho jezera vedle Diamantový pláže. Jezero objíždíme a na planině před ledovcem vylejzáme z auta. Desítky metrů přede mnou, anebo to možná byl kilometr, se rozkládá ohromná ledovcová masa – mnohonásobně větší než můj ledovec za barákem a vůbec ne tak rozeklaná, ale naopak rovná a hladká, pozvolně se zvedající k nebi. V ranním světle vycházejícího slunce krajina působí jak z jiný planety. Ze stínů kamenitejch pahorků se zvedá ledovec, světélkující ponurou, blankytně tyrkysovou modří, a přechází v bělostnej zasněženej vrchol Vatnajökullu, nad nímž se pomalu rozjasňuje žlutavě narůžovělý nebe.

Nasazujeme přilby a vyrážíme. Myslela jsem, že se vydáme přímo k ledovci, ale oba moji průvodci místo toho zamíří doprava k sutinovým skalám. Naruší tím moje očekávání a v hlavě my vyskočí spousta otazníků. Zmateně je následuju a chvíli stoupáme kamenitým terénem vzhůru. Za jedním kopcem se přede mnou vynoří průrva v zemi a já pochopím. Tahle jeskyně není přímo v ledovci samotným, ale jeho zbytcích, který jsou ukrytý pod nánosem prachu a suti, takže vypadají jako skála. Jsme tu sami. Nebo to jsem si aspoň chvíli myslela. Za sebou ale slyším přijíždet další minibusy a trucky. Otočím se a spatřím všechny ty davy turistů, co v dálce plní parkoviště jako příliv. Potlačím úzkost a rychle klušu do jeskyně za ostatníma.

Uvnitř je tma jako v ranci. Překvapuje mě to; čekala jsem obklopení modrýma světélkujícíma stěnama. Ty se ale prej ukážou teprve až vyjde slunce, protože ona tyrkysová barva jsou právě sluneční paprsky procházející přes ledovou masu dovnitř. Prozatím zapínáme čelovky a vydáváme se dál do temnýho chřtánu jeskyně. Není to tu ani klaustrofobně těsný, ani giganticky rozlehlý, jsou to spíš chodby a síně, různě se klikatící a svažující se dolů nebo stoupající vzhůru. Za náma už slyším asiaty jak se svejma průvodcema už taky dosáhli vstupu. Naštěstí se ale v jeskyni dá udělat okruh tak, abychom se všem vyhnuli, a tak se vydáváme pryč od slábnoucích hlasů. Když se před náma otevře větší prostor, týpek nám řekne, abysme zhasly čelovky. Chvíli jen mžourám ve tmě a čekám, až si moje oči přivyknou. Zanedlouho se ale kolem mě opravdu začnou objevovat slabě světlékující ledový stěny a já stojím v úžasu. Stojíme vedle sebe, valíme oči a slyšíme jenom vlastní dech.

Jak postupujeme dál a slunce stoupá výš, stěny začínají zářit víc a víc a na některých místech si přijdu jak ve Frozen když Elsa vlezla do hlubin Ahtohallanu. Máme ale čas kochat se jenom chvíli, protože hlasy lidí už se k nám zase blíží, a tak rychle dokončujeme naše kolečko a zastavujeme v první místnosti kousek od vstupu, kterým jsme sem vlezli. Skoro to tu nepoznávám. Jednak proto, že kolem dokola to září ještě modřeji než v předchozích místnostech, a jednak proto, že ze všech stran se na mě mačkají brebentící turisti cvakající foťákama z bleskem a totálně kazící magickou atmosféru toho místa. Lapám po kyslíku, úzkost mi stahuje plíce a nedočkavě se prodírám stěnou těl k východu. Konečně se můžu volně nadechnout. Naposledy se otáčím, mávám ledu na rozloučenou a všichni společně nasedáme do auta. Bylo to krásný. Vlastně je to moje celkový loučení s touhle nereálnou sopečnou zemí uprostřed oceánu. Na rozloučenou totiž mávám i Islandu. Můj pobyt se chýlí ke konci.

***

Moje zážitky ze tří měsíců na Islandu jsou úžasný. Určitě na to už budu navždycky vzpomínat a jednou doufám vyprávět svejm dětem a vnoučatům. Ale nechci zapomenout ani na druhou stránku věci. Takhle jsem totiž trávila svůj čas tady jenom o volnu; většinu dní v týhle nádherný divočině jsem stlala postele a umejvala záchody. I když fotky vypadaj nádherně, jak výstižně řekla jedna moje kamarádka: realita je pořád realitou.