Dogmushing ve Švédsku

Jak jsem jezdila na saních a pozorovala polární záře

Jedna z věcí, co jsem moc chtěla vyzkoušet, bylo naučit se jezdit s psím spřežením. A tak je mojí další zastávkou Švédsko.

Přesun do pohádky

Z Rejkjavíku se přesouvám do Stockholmu. Je těsně před Vánocema a moje srdce se svírá samotou a steskem po domově, když vidím všechny ty světýlka a rodiny na ulicích. Jsou to divný pocity. Stesk se střídá s nadšením z mýho solo dobrodružství a všechno se to ve mně míchá. Jsou Vánoce a já jsem sama.

Na druhou stranu, hostely mám celý pro sebe a introvert ve mně skáče do stropu radostí. Ve Stockholmu zajdu do první výběrový kavárny, na kterou narazím. Uvelebím se na lavičce v parku a po třech měsících v divočině slastně srkám vařící kafe - moje milovaný hand brew. Jediná věc, co mi z civilizace fakt chyběla. Je to naturálka z Etiopie. Ovocný tóny výběrovky se mi rozplývají na jazyku zatímco k ní přikusuju čerstvou kardemummabullar. Sice zrovna nasněžilo a zadek mám od sezení úplně mokrej, ale jsem nejšťastnější na světě. Busem pokračuju dál na sever. Jak se vzdaluju od Stockholmu, sněhu přibejvá po dobrejch desítkách centimetrů a za chvíli už jsem v nadejchaný zavátý pohádce. Za oknem se míhají jezera s dokonale skleněnou hladinou, která přesnějc jak zrcadlo odráží vysoký úzký smrky na břehu. Vedle silnice se v zatáčce objeví dva losi. Asi se mi to zdálo. Ale pak se objeví další dva a pak tři a taky dva sobi. Čumím s otevřenou pusou ale nikdo v autobuse nijak zvlášť nereaguje, jenom řidič, kterej kvůli nim vždycky musí přibrzdit. Asi švédská normálka že se zdejší majestátní zvěř prohání u silnic.

Po čtyřech dnech cesty dorážím na místo – soukromou husky farmu uprostřed ničeho, která je byznysem a domovem jedný hustý borky co se rozhodla žít off-grid – a další část dobrodružství může začít.