Co je vysoká citlivost?
Co to vlastně vysoká citlivost je? Je to jenom součást introverze, je to forma autismu nebo nějaká jiná porucha?
A jak se to člověku stane? Je to normální? A jde s tím něco dělat?
Je vysoká citlivost odborně prozkoumaná?
Vysoká citlivost je téma, kterým se klinická psychologie dneska zabývá už přes 20 let a proto je celkem dobře prozkoumaná.
V Česku se o ní ale zatím mluví málo - mnohem míň než v zahraničí - a tak je možný, že ten pojem slyšíte poprvé.
Doba se naštěstí mění, a i u nás pomalu začíná vystupovat téma vysoký citlivosti do veřejnýho prostoru. Asi nejvýraznější českou představitelkou, která se tématu věnuje, je v současný době terapeutka a zážitková pedagožka Alena Wehle (na YouTube nebo Spotify může najít podcasty, který s ní byly nahraný; před pár lety vystupovala taky v TEDx Talks).
Co říkají odborníci?
Vysoká citlivost - senzibilita senzorického zpracování - znamená, že má člověk citlivější nervovou soustavu, než jaká je běžná u většiny lidí.
Vysoká citlivost je vrozená a dědičná.
Vysoce citlivá osoba má obecně čtyři základní rysy. Jsou to:
- hloubka zpracovávání informací
- emoční reaktivita a empatie
- vnímání jemností a nuancí
- snadný a častý přestimulování (nebo podstimulování)
Nejedná se teda o introverzi, formu autismu ani o žádnou jinou poruchu, ale o vrozenej osobnostní rys, kterej je naprosto zdravej a normání. Je to specifickej a silnej osobnostní rys, kterej do života přináší hodně krásy, ale taky komplikací. Proto se člověk s vysokou citlivostí musí naučit se vnímat svoje odlišný potřeby a pravidelně je naplňovat, jinak hodně snadno a rychle dojde k vyhoření.
Nervová soustava vysoce citlivých lidí funguje odlišně - vnímá silněji veškerý smyslový podněty a silněji na ně reaguje - například emoce, zvuky, světlo, barvy, chutě, pachy, únavu, hlad nebo bolest. Člověk s vysokou citlivostí do sebe nasává obrovský množství informací, jeho mozek je následně detailně analyzuje a vysílá intenzivní reakci. Ve stresovejch situacích se naše nervová soustava nabudí natolik, že se pak nedokážeme soustředit na běžný věci (třeba když mám hlad, tak začnu být nepříjemná, panikařím kvůli každý blbosti, dokonce ztrácím orientační smysl apod. - a fakt si musím sednout na nejbližší lavičce a najíst se). Tahle hloubka vnímání a zpracovávání je pro organismus obrovská zátěž, proto se člověk rychle fyzicky i psychicky vyčerpá a potřebuje prostor na zklidnění tý svojí rozbouřený nervový soustavy - čas v klidu a o samotě, kdy ho nic neruší a nerozptyluje. Kvůli tomu se našemu okolí někdy jevíme jako lidi, co jsou "mimo", zavřený ve svý hlavě, věčně v oblacích, nebo často unavený, přecitlivělí a přehnaně reagující. A přitom v nás se odehrála hotová bitva, a tak se není čemu divit, že si potřebujeme vydechnout.
Podle výzkumů tvoří lidi s vysokou citlivostí cca 20 % celkový populace, z toho 70 % vysoce citlivých jsou introverti a 30 % extroverti.
(zdroje: Elaine Aron: Vysoce citliví lidé - Jak vzkvétat ve světě, který vás zahlcuje; Jenn Granneman: Sensitive - The hidden power of the highly sensitive person, Alena Wehle: Citlivka)
Co to znamená prakticky?
V mým praktickým životě vysoce citlivýho člověka to znamená, že všechno, co se děje mně nebo kolem mě, na mě intenzivně působí a jsem z toho rychle vyřízená, ztrácím pozornost a hledám samotu.
Emoce druhých lidí cítím stejně jako svoje vlastní - nasávám je do sebe jako houba a hluboce mě ovlivňujou. Atmosféra a nálada v místnosti na mě přejde ve vteřině. Změnu počasí moje barometrická hlava pozná úplně stejně, jako by mi někdo dal pěstí - často mě při změnách počasí bolí hlava a mám závratě, a to nemusím být ani venku. Ve vztazích je pro mě přirozený jít hned na hloubku, a proto nenávidím small talky a je pro mě náročný navázat rozhovory nebo vztahy s novýma lidma. Veškerý konverzace si v hlavě přehrávám pořád dokola a automaticky je do hloubky analyzuju a overthinkuju, aniž bych si to uvědomovala. Mám neskutečně bujnou fantazii a leccos si dokážu živě představit - to dobrý i to fakt špatný. A proto se třeba taky nedokážu dívat na brutální filmy nebo horory - všechno bych to totiž už do konce života měla vypálený do mozku a ten by to ještě ve svý fantazii rozvíjel dál. Na všechno se potřebuju dopředu připravit - znát plány, podrobnosti, možnosti, všechno. Stačí malá nečekaná změna a mě to zvládne rozbít celej den. Stejně tak mi den dokáže rozbít i nepohodlný oblečení nebo špatně ustřižená cedulka za krkem - neustále se totiž soustředím na to škrábání a tlačení. Nedokážu vnímat nebo dělat dvě věci naráz. Když mě někdo pozoruje při práci, jsem v extrémním stresu, všechno kazím a padají mi věci z rukou. Sebemenší nepříjemný zvuky, pachy nebo doteky mě neskutečně iritujou a odvádí moji pozornost.
Je to, jako by mi chyběl nějakej utlumující filtr: všechno bez rozdílu do sebe nasávám v syrový podobě. Všechno se to nemilosrdně zabodá do mýho mozku a srdce a já pak proto potřebuju dostatek času a prostoru v klidu a o samotě, abych to všechno zpracovala a roztřídila: uložila v sobě, co je potřeba uložit, pustila, co je potřeba nechat jít, a znovu uklidnila svoje nervy z tý smrště. Časem a zkušenostma se to dá trochu otupit a nějakej ten tenkej filtr si vytvořit, ale ten bude vždycky mnohem tenčí než u lidí s běžnou nebo nižší citlivostí.